Sdružení Meta
Masarykovo náměstí 168/II
377 01 Jindřichův Hradec
IČ 270 16 218
č.ú. 5000035732/7940

(stručně podle bio-psycho-socio-spirituálního modelu)

bio -

Alkohol je sloučenina získávaná kvašením cukru. Chemická látka, kterou lidé pijí, je je ethylalkohol, složený z vodíku, uhlíku a kyslíku. Deprimovanější typy se uchylují k methylalkoholu. (Vychází to levněji, ovšem methan v methylalkoholu poškozuje zrak, někdy úplně a trvale).

Informace o obsahu alkoholu: 10° pivo obsahuje kolem 2% alkoholu, 12° pivo 3-4%, víno většinou 10 - 18%, destiláty kolem 40% a více. V půl litru 12° piva je zhruba stejně tolik alkoholu, jako ve sklence (2 deci) vína, nebo malém panáku (50 ml)destilátu.

Účinky: Už po prvním napití dochází ke zhoršení tělesného (stejně jako duševního) výkonu a jak se dávka zvyšuje, jsou tyto funkce progresivně otupovány.

Postupně přestane fungovat paměť, smysly, soustředění a posléze se blíží smrt. Občas řidiči, nebo ti, kteří pracují s nějakým strojem prohlašují, že se jejich výkon alkoholem zvýší, ale taková tvrzení jsou už důsledkem jejich posunutého uvažování, jež se zatemňuje s každým dalším napitím. Největšího chvástání se obyčejně dočkáme od toho nejopilejšího.

Vstřebávání alkoholu začíná v žaludku a střevech a pokračuje, když krev prochází z vnitřních orgánů přes játra do celého oběhového systému. Ženy po vypití stejného množství vykazují vyšší koncentrace v krvi, protože mají menší množství tělních tekutin pro zředění alkohol. Mužům se navíc, patrně, část alkoholu rozloží již v žaludku, než putuje dále. Vstřebávání alkoholu zpomaluje jídlo, hlavně sacharidy jako chléb a brambory. Ale zatímco opilost se může zpomalit, nebo zrychlit, vystřízlivění postupuje stálým, neměnným tempem. Po vypití půllitru piva trvá průměrnému dospělému muži přibližně hodinu, než dosáhne vrcholu koncentrace alkoholu v krvi a další dvě nebo tři hodiny potřebné k zahlazení stop. Toto časové rozmezí záleží na výkonu jater, která metabolizují 90% alkoholu (zbytek se vyloučí dechem a potem). Jistou zásluhu na udržení střízlivosti má káva, ale nezlepšuje koordinaci a soudnost, takže např. řízení auta zůstává i nadále hazardem. Kocovina je způsobena nejvíce narušením hospodaření organismu s tekutinami a minerálními látkami, (dehydratace - alkohol má silnou schopnost vázat molekuly vody a tím odvodňuje organismus), poruchou metabolismu, nevyspáním, účinky alkoholu na mozek. Diskutuje se o vlivu vedlejších produktů kvašení na její typické příznaky: bušení v hlavě, nevolnost, slabost. Chceme-li se zbavit kocoviny, nejlepší je nedráždit žaludek dalším pitím. Často pomůže i půllitr vody - teplé či studené, nebo čaj).

Příznaky: Alkohol v dechu, nezřetelná výslovnost, často oslabení zábran, zarudlé oči, zhoršená pohybová souhra, nejistá chůze, ospalost, bolesti hlavy, třes, snížení povrchové teploty, které vede k většímu sklonu k tělesnému podchlazení.

Rizika: Ještě před narozením je dítě ohroženo, pokud se rodiče oddávají pití. Většina výzkumů se ovšem zatím prováděla u žen, matek. Pití zvyšuje riziko potratu, způsobuje nízkou porodní váhu a tedy oslabení novorozence. Nejvíce zkoumaným následkem pití rodičů je fetální alkoholový syndrom (FAS), hlavní příčina vrozené mentální retardace. Faktory prostředí a vzdělání nemají na intelektuální vývoj postiženého dítěte žádné kompenzační účinky. Nejzávažnější je fakt, že matka takového dítěte vůbec nemusí být pravidelně pijící alkoholičkou. Stačí jeden víkend “v lihu“ v ranné fázi těhotenství - tedy v době, kdy její stav na matce ještě ani není pozorovatelný.

Z dalších rizik působených krátkodobým pitím můžeme uvést můžeme uvést zvýšené nebezpečí úrazu (při dopravní nehodě, pády, popáleniny, pořezání), prochlazení (umrznutí na ulici), jaterní nemoci, nemoci trávicího systému, vysoký krevní tlak, zhoršuje se průběh mnoha běžných onemocnění (např. cukrovka, hrozí otravy alkoholem.

Při dlouhodobém intenzivním pití se alkohol spojuje s četnými onemocněními a to jako jejich bezprostřední příčina, nebo komplikující faktor. Odhady počtu předčasných úmrtí způsobených alkoholem se velmi liší, má se za to, že v Evropě má alkohol „na svědomí“ asi 1/4 všech úmrtí. Kromě příčin výše uvedených, se sem počítá ještě úmrtí na demenci, nemoci srdce, jater a rakovina. Z dalších nemocí a zdravotních komplikací uvádím jen stručný seznam: Problémy výživy a trávení, vředy, zánět slinivky, únava, podvýživa, zmenšování mozku, zánět periferních nervů, jaterní nemoci, oslabení imunity, alkoholová epilepsie, alkoholová demence.

Samostatnou kapitolou je abstinenční syndrom. Jakmile se člověk stane fyzicky závislým, problémy způsobené náhlým odnětím drogy jsou stejně kruté, jako u jiných drog. Jsou téměř stejné, jako při náhlém odnětí barbiturátů, včetně svalových křečí, halucinací a deliria. Delirium tremens je považováno za jeden z nejdramatičtějších stavů v celé medicíně: Přichází veliký neklid a vzrušení . V nemocničním pokoji musí pacienta, jinak slabého, krotit dva lidé, nebo více lidí, než ho dostanou do postele. Není nikdy klidný, bez ustání sebou hází a otáčí se, stále si pro sebe něco brblá, obrací se od jednoho k druhému, skáče od tématu k tématu a pořád vykřikuje pozdravy a varování na vzdálené kolemjdoucí. Jeho ruce se viditelně třesou a svírají povlečení. Neustále se snaží z něho setřást imaginární předměty, třpytivé stříbrné mince, hořící cigarety, hrací karty nebo štěnice. Je obětí měnících se zrakových halucinací a chrání si obličej před hrozivými nebo útočícími předměty, zvířaty, nebo lidmi. Je úplně dezorientován. Nemusí vědět kde je, kolik je hodin, jaké je datum. Slovy nelze plně vystihnout plně rozvinuté delirium tremens během těch hodin nebo dní, než vyčerpaný pacient upadne do hlubokého spánku. Obvykle se probere unavený, se vzpomínkami na nedávné události milosrdně zamlženými. Při volném průběhu trvají deliria tremens tři až čtyři dny, ale léky mohou utrpení zmírnit. Největší nebezpečí je, když se přidají jiné nemoci nebo křeče. Pokud nejsou ošetřeny, mohou se stát osudnými. Další často registrované příčiny smrti při deliriu tremens jsou kritické snížení hladiny cukru v krvi, neustupující horečka, či šok.

Popisem deliria tremens jsme se posunuli od biologického přístupu k další části tvořící model závislosti:

- psycho -

Účinky: Alkohol uvolňuje zábrany, které se normálně krčí v koutě a vyskočí ven, když je člověk opilý.

Příznaky: Alkohol je v podstatě látkou tlumivou, i když počáteční (většinou rozjařená) fáze podnapilosti tomu neodpovídá. Přesto zpomaluje psychiku, snižuje její výkonnost, chápání obratnost. Typická je nepřímá úměrnost subjektivního prožívání intoxikace oproti objektivní realitě. Opilec si připadá bystřejší, rychlejší, silnější, chytřejší, přitažlivější...

Rizika: Rizika: Poruchy myšlení, pozornosti, vnímání, soudnosti, mohou připravit opilému člověku ne jednu horkou chvilku v intoxikaci, stejně jako trapnou situaci po vystřízlivění. To vše se může týkat i krátkodobého pití, nebo jednorázového „vybočení“ z normálu. Dlouhodobým pitím si však člověk sám na sebe plete bič psychické závislosti, která je velmi urputná a bažení po alkoholu podporuje nepříjemnými stavy rozmrzelosti, rozlady a deprese, k nimž můžeme připočíst i pocity viny a snahu o útěk od (alkoholem zkomplikované) životní reality, povahové změny, selhávající paměť, zpomalené myšlení, stereotypní konverzaci, sníženou schopnost pití, ovládat a zastavit pocit vlastní nedostatečnosti, méněcennosti a životní bezvýchodnosti (sebevraždy, vraždy), úzkosti, paniku, vztahovačnost, přehnanou žárlivost, rozrušení a časté páchání násilí na partnerovi.

To nám připomíná, že nejhorší dopad má pití právě na život rodiny a posunuje nás opět dále, od psychologického pohledu na závislost k pohledu sociálnímu:

- socio -

Účinky: Alkoholismus rozvolňuje a rozbíjí především ty sociální vazby člověka, které jsou pro něj (nebo by měly být) jedním ze zdrojů jistoty, ochrany a podpory. Mám na mysli předně vazby na rodinu, zaměstnání a okruh stálých přátel, ale v širším kontextu sem patří i státní a společensky významné instituce (včetně banky, elektrárny a vodárny), které berou na vědomí, že člověk XY existuje a z nichž některé umožňují, aby v případě nouze měl například možnost využít záchranné sociální sítě.

Příznaky: Člověk ovlivněný alkoholem, pravda, má někdy značnou potřebu se družit, oslovuje známé i neznámé lidi, chce se objímat, či aspoň podávat ruku na utvrzení nového přátelství, nicméně i tato sporá snaha o vytváření sociálních vazeb bývá většinou kontraproduktivní, protože opilec ji vyvíjí v situaci a stavu, kdy o jeho společnost lidé většinou moc nestojí. Protože alkoholik je často zaměřen pouze sám k sobě, ke svým vlastním pocitům, prospěchu a (třeba i domnělým) křivdám a právům, nutně manipuluje své okolí k tomu aby především uspokojovalo jeho (podle něj oprávněné, podle druhých možná nikoli) nároky a potřeby. Pokud jeho chování dlouhodobě překračuje míru v rodině či zaměstnání únosnou, stává se, že ho jeho společenství opouští, nebo je z něho vytlačen a uchyluje se zpravidla do společenství sobě podobných kumpánů, jejichž život je charakterizován příležitostnou nebo žádnou relativně poctivou výdělečnou činností, větší nebo menší blízkostí ke kriminální subkultuře, pocitem životní nespravedlnosti a bezvýchodnosti a samozřejmě pitím.

Rizika: Některá již byla naznačena výše, patří sem především postupná ztráta životodárných sociálních (rodinných a společenských) vazeb a ztráta orientace (ztráta motivace k orientaci) na úrovni člověk - úřady a instituce. Postupné neřešení jindy běžných závazků problémů narůstá do té míry, že alkoholik může rezignovat na jejich řešení.

Mezi rizika samozřejmě patří sociální závislost, která se projevuje silnou vazbou na společenství kumpánů, na s nimi sdílené životní postoje a hodnoty, jejich společný pohled na svět, jejich pravdu o světě a o životě.

Ale hovoříme-li o pohledu na svět a o pravdě o životě, přibližujeme se již k poslední části námi probíraného modelu k duchovnímu rozměru závislosti:

- spirituální

Účinky: lidské duchovní srdce (centrum sebeuvědomění, vůle, rozumu a citu a schopnosti poznávat) je ovlivňováno alkoholem ve všech složkách naráz a ve vzájemné kombinaci. Důležité pro úspěch alkoholu je dosáhnout postupně takového duchovního stavu člověka, aby nerozpoznával svou vlastní vůli od inspirace alkoholu, aby za své nápady a chtění považoval i mnoho nápadů, které by ho za střízliva v životě nenapadly, a toužil po mnoha věcech, na které by za střízliva ani nepomyslel. Můžeme uvažovat o tom, že mnoho zlých nebo bláhových myšlenek je ukryto někde na dně lidského srdce a alkohol jen odstraní zábrany naučené slušnosti. V nitru člověka se opravdu může skrývat ledacos, neboť nikdo není bez hříchu, ale přesto bych z určitých důvodů rád nechal dostatek prostoru i pro bezprostřední působení alkoholu, které jsem nazval jeho inspirací.

Člověk, který konzumuje alkohol, s ním totiž vchází do dialogu, do vztahu. Je dobré na to občas pamatovat, protože pokud tuto skutečnost podcení a bude považovat alkohol, nebo jakoukoli jinou drogu, za pouhou věc, se kterou může manipulovat podle svých představ, vymstí se to. Droga není medvědí kůže, ale medvěd. Má svou vlastní sílu a kromě toho i určitou strategii, jak svého hostitele připravit o moc nad sebou samým. Znalost a „prokouknutí“ této taktiky, může mnoha lidem, kteří s drogou zápasí, být velikou pomocí.

Součástí této strategie může být i počáteční zvýšení sebevědomí konzumenta a pozdější stlačení jeho sebevědomí na nejnižší možnou úroveň. To se může dít i tak, že zatímco v počátku konzument alkoholu nerozpoznával vůli alkoholu od své vlastní, později je mu naopak tento rozdíl velmi zřejmý a stejně zřejmé je i to, která vůle je silnější. S tím souvisí další meta, jíž potřebuje alkohol dosáhnout a tou je beznaděj a rezignace alkoholika.

Alkoholik musí ztratit naději a motivaci k návratu do reality. Jistě by nás mohlo napadnout i více věcí, které souvisejí s lidskou vůlí a alkoholem, ale dejme prostor i ostatním složkám lidského ducha, rozumu a citu.

Člověk propadlý alkoholu je považovaný tak trochu za blázna, který se sem tam chová dost divně a nerozumně. Zvláště malé děti mají pro takové pozorování pozoruhodný cit. Faktem ale zůstává, že opilec shledává své chování naprosto rozumným a logických. Spisovatel G.K.Chesterton napsal zajímavý postřeh, že blázen není člověk, který ztratil rozum, jak si mnozí myslí, ale že je to člověk, který ztratil všechno, kromě svého rozumu. Nemá ho sice o co opřít, ztratil měřítka, kontakt s realitou, ale podle svého pohledu na svět se samozřejmě chová rozumně. Pokud řidič-opilec jede jako rozumu zbavený, protože vychází z předpokladu, že jeho vůle je silnější, než zakřivení vozovky a ten betonový sloup uprostřed, pak jede rozumně, protože je jasné, že silnice se narovná a sloup uhne. Alkohol překoná rozum člověka – který by měl člověka hlídat před krajnostmi - tím, že ho nepřekonává. Vůbec ho neřeší. Pouze před ním upraví hodnotová měřítka tak, aby krajnost nevypadala jako krajnost, ale jako nová, lepší a rozumnější norma. Přivlastnit si tyto nové, lepší a rozumnější normy a být na ně náležitě hrdý, to je jediná forma posilování sebevědomí, kterou alkohol člověku dovolí.

Pocit sebevědomí nás přivádí k třetí složce lidského ducha, k citu. I když u alkoholika nejde ani tak o city, jako spíše o pocity. Pocity deprese, nebo úlevy, sebelítosti, nebo euforie, nudy nebo společenství s kumpány. A nebo o samotě s alkoholem. Tentokrát už není hostitelem člověk, který ve svém nitru hostí alkohol, ale naopak, je to alkohol, kdo je hostitelem a člověk je jeho hostem, služebníkem, věřícím a na jeho společenství zcela závislým. Duchovní závislost na alkoholu je závislost bytostná – co se mnou bude bez alkoholu, kdo budu, proč budu. Když si člověk na tyto otázky dokáže odpovědět pozitivně, má vyhráno.

Schopnost poznávat není u člověka oslovena alkoholem tak silně, jako to umí jiné drogy, ale přece jen dochází k určité iniciaci – zasvěcení do stavu změněného vědomí. Tendence následovat tuto zkušenost je u člověka většinou velmi silná, protože oslovuje bezprostředně jeho náboženskou složku osobnosti a vytrvale odolává všem rozumovým i emociálním argumentům, které mají za cíl člověka od této cesty odvrátit. Jako jedinou účinnou pomoc zde vidím postavit proti zkušenosti změněného stavu vědomí zprostředkované alkoholem nebo drogou, jinou zkušenost, duchovní, která nebude možná stejně intenzivní, ale kontinuálně dlouhodobá a ve svém výsledku (a doprovodných důvodech) silnější.

Příznaky: Člověk závislý na alkoholu nezná vyšší hodnotu a autoritu nežli alkohol. I když má lidsky rád své blízké, záleží mu docela na jeho zaměstnání a dobrých přátelích, ve chvíli krize a osudových rozhodnutí dá přednost alkoholu. Alkohol je (spolu s kumpány) jeho nejdůležitější životní společník a konzultant. I když může mít alkoholik v jádru dobré srdce, dokáže být někdy agresivní a zlý, protože je nešťastný. Agresivitu a povahové změny osobnosti může působit alkohol samotný, nezávisle na citovém stavu člověka. Závislý na alkoholu je nestálý a nespolehlivý, protože nemá pozitivní smysl svého života. Může být i lhavý, protože utíká před pravdou, před realitou i před sebou samým.

Rizika:

Krátkodobá: ztráta soudnosti, rozumové kontroly a citové stability. Kontakt se silou, která má potenciál ovládnout člověka, právě pokud dostatečně ztratí soudnost, rozumovou kontrolu a citovou stabilitu.

Dlouhodobá: Ztráta duše, životní perspektivy, smyslu, degradace osobnosti pod úroveň přirozené důstojnosti lidského tvora „tzv. pod obraz Boží“.

Komentář: Dramatik Tennessee Williams řekl v interview pro Playboy: „... často jsem se nemohl projít po ulici, na které nebyl jediný bar - ne proto, že bych chtěl pít, ale protože jsem potřeboval bezpečně vědět, že tam ten bar je.“ Náhrada baru za chrám, kněze za barmana, svěcené vody za alkohol a pobytu s bohem za pobyt s přáteli a kumpány, je zde popsána s pozoruhodnou jasností (z knihy Thomase Szasze Ceremoniální chemie, Votobia, Olomouc 1996)

Docent Skála je prý autorem citátu: „atmosféra v hospodách, to jsou psychofarmakologické mše“.

V návaznosti na tyto dvě myšlenky bych chtěl ještě srovnat výše popsanou zkušenost deliria tremens s duchovní zkušeností jednoho z nejznámějších pouštních otců prvních staletí, sv. Antonína. Jeho řeč k žákům duchovního života se týká tématu pro dnešní dobu zřejmě kontroverzního, a sice zápasu s démony. Ať už máme názor na toto jakýkoli, nás bude zajímat především ze dvou důvodů. Jednak proto, že v popisu deliria tremens a v popisu duchovních zkušeností s běsy můžeme pozorovat určité zajímavé podobnosti, a také pro nás může být zajímavé, že staří poustevníci, kteří se ke svým zkušenostem s démony dostávali úplně jinou cestou než přes alkohol, dokázali jim být více než zdatnými protivníky. Poslechněme si tedy, svatého Antonína:

... A je-li nějaké zjevení doprovázeno chaosem, vnějším hlukem, pozemskou nádherou, hrozbou smrti a vším, co bylo řečeno výše, víte, že je to vpád zlých andělů. Ano, jako znamení vám může posloužit, když duše neustále pociťuje strach z toho, kdo se zjevil, je přítomen nepřítel. Protože démoni nezbavují člověka obavy, jak to učinil veliký archanděl Gabriel u Marie a Zachariáše a ten anděl, který se ukázal ženám v (Kristově - pozn. naše) hrobě. Démoni naopak, vidí-li, že se lidé bojí, tím více rozmnožují klamné přeludy, aby je pořádně vyděsili. Potom přistoupí, vysmívají se a a říkají: „Padněte, pokloňte se nám.“ Takto svedli pohany a ti je lživě vyznávali jako bohy. Ale u nás Pán nedovolil, abychom byli ďáblem svedeni, když mu zakázal, aby provázel takové vidiny a pravil: “Odejdi satane, neboť je psáno: ,Pánu svému, Bohu se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.'“ Proto námi ten zákeřník stále více opovrhuje. Vždyť co mu Pán řekl, pověděl kvůli nám, aby se ďáblové, pokud i od nás uslyší něco podobného, dali na útěk kvůli Pánu, který jim to zakázal... Ještě řeknu, co jsem se dověděl o démonských celoživotních snahách. Mnohokrát mě démoni prohlašovali za blahoslaveného, ale já jsem je zaříkával Pánovým jménem. Mnohokrát mi předpovídali povodeň, ale já jsem se jich zeptal: „Co je vám po tom?“ Jindy přišli, vyhrožovali a obklíčili mne jako ozbrojení vojáci. V jinou dobu naplnili dům koňmi, zvířaty a plazy, ale já jsem zpíval: „Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my si připomínáme jméno Hospodina, svého Boha.“ A když jsem se pomodlil, Pán je obrátil na útěk. Jindy přišli potmě a vypadali jako světelný přízrak a říkali: „Přišli jsme tě ozářit, Antoníne.“ Jenže já jsem zavřel oči a modlil jsem se. A vidina bezbožníků ihned pohasla. Po několika měsících přišli jakoby prozpěvovali žalmy a recitovali místa z Písma svatého. „Já však neslyším, jsem jako hluchý.“ Někdy otřásali celým klášterem, pomodlil jsem se ale, a setrval nehybný v mysli. Potom opět došli a začali tleskat, hvízdat, skákat. Zase jsem se modlil a v leže jsem ve svém nitru zpíval žalmy. Brzy počali plakat a vzlykat, jako by byli vyčerpáni. Já jsem však oslavoval Pána, který zničil a potupil jejich drzost a šílenství. Jednou se objevil démon v lesku a nádheře, byl neobvykle vysoké postavy a odvážil se říci: „Já jsem Boží síla. Já jsem prozřetelnost. Co chceš, to ti daruji.“ Tehdy jsem na něho dýchl, pronesl jsem Kristovo jméno a zvedl ruku, abych ho udeřil. A zdálo se mi, že jsem ho udeřil účinně. Při Kristově jménu tento velikán okamžitě zmizel i se všemi svými démony... Častokrát mi na poušti nepřítel ukazoval přelud zlata, abych se ho pouze zlehka dotkl a pohlédl na něj. Jenže já jsem odrazil nepřítele zpěvem žalmů a on se vytratil.. Jednou mi někdo v poustevně zaklepal na dveře. Vyšel jsem a uviděl kohosi, kdo byl velmi veliký. Když jsem se ho otázal: „Kdo jsi?“ řekl: „Já jsem satan.“ Potom na moji otázku „Proč jsi zde?“ odpověděl: „Proč mne mniši a ostatní křesťané zbytečně odsuzují? Proč mne v každou dobu proklínají?“ A na moje slova: „A proč ty je pokoušíš?“ odpověděl: „Já je nepokouším. Oni se sami podněcují, ale já jsem slabý. Copak nečetli: ,Po nepříteli zůstali provždy jen trosky. Vyvrátil jsi jejich města.' Nemám již ani místo, nevlastním ani šípy, ani město. Všude jsou křesťané. A nakonec i poušť se naplnila mnichy. Ať si všímají sami sebe a zbytečně mne neproklínají.“ Tehdy jsem se podivil Pánově milosti a řekl jsem mu: „Ty vždycky lžeš a nikdy nemluvíš pravdu. Ale nyní jsi to i proti své vůli řekl správně. Neboť když Kristus přišel, zbavil tě síly. Až tě svrhl, zbavil tě všeho“ Jakmile uslyšel Spasitelovo jméno - a to pálení nesnesl - zmizel..... Budeme rozjímat a přemýšlet o tom, že pokud je s námi Pán, nepřátelé nám nic neudělají. Oni sami se k nám chovají tak, jak nás vidí, když k nám přijdou. A jaké myšlenky v nás nacházejí (odhadují je podle toho, co na nás pozorují, pozn. naše.) , takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle.... Pakliže uzří, jak se radujeme v Pánu a uvažujeme o ,budoucích dobrech' ... raději sami utečou, než aby nás pronásledovali. Jelikož oni, jak bylo řečeno dříve, jsou krajně bojácní a očekávají oheň, který je pro ně připraven.“

Tolik tedy zkušenost svatého Antonína s tím, co můžeme nazývat temná moc, nebo nemoc mysli. Je na tomto místě zbytečné rozvádět argumenty, zda se jedná o zkušenosti objektivní, tedy s něčím co existuje mimo člověka, nebo subjektivní, tedy s chorobnými výplody lidské mysli. Pro nás je teď důležité, že jak alkohol, tak i ostatní drogy, mají potenci otevřít mysl člověka pro zkušenosti tohoto druhu. Některé přírodní národy kvůli tomu užívaly drogy programově, u našich běžných uživatelů je taková zkušenost považována většinou za nežádoucí. Zda můžeme drogovou zkušenost přírodních národů vnímat jako hodnotu pozitivní, to řeším v eseji Pravoslavné křesťanství a šamanismus. Co se týče zkušeností našich uživatelů, je to jejich daň za život, který si zvolili. Pokud někteří z nich se chtějí osvobodit od těchto zkušeností i od drogového života, právě duchovní hodnoty a způsob života, který z nich vychází, mohou být pro ně inspirací a účinnou pomocí.

Zpracováno za použití knih:
Andrey Tyler: Drogy v ulicích, IŽ s.r.o. Praha 2000
John Mann: Jedy, drogy, léky, Academia Praha 1996
Valiček a kol.: Rostlinné omamné drogy, Start Benešov 2000
Nešpor, Scémy, Pernicová: Prevence problémů působených návykovými látkami, Praha